Roky, jak mnozí říkají, jsou jen číslo a takové ty frázovité dovětky..
Kdyby to tak bylo, zůstali bychom celý život v různých mentálních vzorcích z daných období a ustal by osobní vývoj.
Zcela jiste to u nekoho nastává, protoze si nevi rady a nehledá cesty. Pak se vetsinou zasekne v nemoci a v roli oběti. A nebo závislým na nejake droze nebo take člověku, či místu.
A tak trochu přítěží pro lidi kolem.
No, ale vse ma svůj důvod a působení na blízké okolí je zřejme v poradku. Jsem zastáncem teorie, ze si zásadní veci vybíráme už jako duše a se všemi zúčastněnými to mame domluvené. Možná je nekolik variant, ktere se potom dějí dle našich rozhodnuti.
Každé lidské údobí, věk, řekla bych desetiletí v životě nese nová uvědomění a přináší (alespoň u mne) větší citlivost k dění a soucit s událostmi, kterými procházím já, mí blízcí, známí i klienti.
Me vnímání je hlubší a v rozšířeném kontextu. To mi nesou roky meho bytí a vsechny zvraty a obraty v mem vlastním životě.
A muj naivní předpoklad z mládí, že ve vyšším věku už má člověk mít vice pohody a klidu, se nenaplňuje.
Protoze na druhou stranu to pohodlí nas novému nepřiměje.
Nekdy nastanou situace, které můžeme nechat akorát tak dít a spíš jim říct „ano“. Nepropadat panice, emocim, bezmoci.
Často nás však navzdory vsemu uvědomění paralyzuje strach a my se snažíme děj měnit, bránit se mu, vymlouvat se nebo hledat příčinu jinde nebo v jinych lidech.
Co mam nyni za poznání je, že největší vliv ma na nás dětství, programuje naše postoje, náš pocit bezpečí, či opaku, pocit, že jsme milovaní a uznávaní nebo opak, pocit, že jsme strůjci sveho života, nebo otroky bez moznosti vlastního názoru a sebeprosazení.
My pak jedeme na tzv. mentálního autopilota a říkáme tomu, že máme prostě takovou povahu.
Ne, není tomu tak. Vše lze změnit, když cítíme, že nám to neslouží k dobru.
A vše lze přenastavit pomocí technik, ktere prácují s podvědomím a meditacemi. A take jit vstříc tomu, čemu se zpravidla chceme vyhnout a vyhýbáme.
K tomu vsemu je potreba
cíleně si dopřávat to, co nám svědčí, co těší naše smysly, tělo i duši
A jak jsem psala na začátku, věk pro mne, neni jen číslo.
Jsou to zkušenosti, úspěchy, pády, období radosti, potom zas pochyb, stagnace, nechuť do čehokoli, energie do nového. Vše
se střídá a míchá a stále mění a vyvíjí.
Někdo mi řekl, že klid je možná až v hrobě…
A ja vam preji hodne klidu i za života, abychom meli sílu zvládat příliv, odliv i bouře a těšili se plnými doušky z toho, co jsme zvládli a zdolali a vítali bez obav s otevřenou náručí a dětskou zvídavostí vše, co přijde….